Italské papkání – a žádný švindl

Dlouholetý přívrženec a vyznavač filozofie SLOW FOOD, pan BENJAMIN KURAS se s našimi labužníky podělil dopisem ze slunného Toskánska o svá kulinářská potěšení.
Vychutnejme si jeho lahodné vyprávění třeba i jako prázdninovou inspiraci.

Zarmoucen z českých napodobenin italského papáníčka (italsky se to řekne pappa, znamená to dětskou kašičku, a vsadím se, že česká slova papat a papáníčko pocházejí z něho) – a taky z cen, kterými pražské italské restaurace dělají z českých poctivých novozbohatlíků idioty, jsem to už nemohl vydržet a po roce trestuhodné absence jsem se zase odjel najíst do Itálie. Jel jsem tam se svou oblíbenou cestovkou B2B Travel (info@b2btravel.eu ) okukovat toskánské venkovské domy k pronajmutí pro ty nejvybíravější z těch vybíravých českých cestovatelů. Přesně řečeno okukovat je tam jela B2B Travel, já jsem se tam jel (jak už jsem řekl) najíst a jen tak mezi jídly jsem pomáhal B2B Travel s tím okukováním a navigací italským venkovem. Ještě jsem při tom stačil v jednom vinařství uhádat čtyři kartony skvělého chianti classico i s tím černým kohoutkem na hrdle, z deseti eur za láhev na šest padesát. Stejnou slevu jsem domluvil i vám, až tam budete. K toskánským venkovským domům se ještě vrátím, teď si povídáme o toskánském papkání… Chcete-li si vychutnat pravou domácí (casalinga) toskánskou venkovskou kuchyni, směřujte rovnou dolů do středověkého městečka Massa Marittima, kde si v klidu posedíte na starodávném náměstí z hnědošedého pískovce před katedrálou z šedobílého mramoru ze 13. století. V ní si po prohlédnutí impozantního sloupoví a starých fresek dobře všimněte těsně před oltář posazeného biskupského trůnu, který z průsvitného alabastru a vkládaných bronzových sošek do zářivé oduševnělé krásy vysochal pravděpodobně největší žijící český výtvarník, francouzský rytíř moravského původu a můj spolužák Ivan Theimer. Výběr restaurací máte široký a žádná z nich nevypadá, že by dovedla být špatná. Je jich tu asi dvacet na místní populaci 8.000 včetně okolních vesniček a jen takový malý neškodný curůček turistů s vytříbeným vkusem. Žádné tlačenice typu Benátky, Florencie nebo Praha. Středověký klid bez automobilů s několika malými hotýlky postavenými do svahu na okraji městečka s výhledem do impozantního údolí s olivovníky a s vlastním olivovým olejem a medem na prodej v recepci.

Dorazili jsme pozdě večer, na kompletní večeři ani pomyšlení, a jen tak namátkou vklouzáváme do nenápadné hospůdky hned na rohu náměstí, označené jako „Osteria Grassini“. Řídí ji neustále kmitající pan Rossi se ženou v kuchyni a s občasnou výpomocí staršího bratra a svojí firmičce říkají Baccus (což, jak víme, byl bůh přejídání). Nejsympatičtější na ní je to, že na jídelníčku nemá nic jiného, než tradici toskánskou. Žádné obvyklé všudypřítomné špagety či maccheroni, žádnou pizzu. Osteria bývá obvykle rodinná přátelská záležitost dobré nálady a družnosti, neokázalá, rozumné ceny, dubové stoly s papírovými ubrusy, na které si můžete čmárat, co chcete a pak si to odnést, ideální pro spisovatele, novináře a kreslíře. Nenechte si namlouvat, že osteria znamená putyka. Jednak nic, co by se podobalo putyce, už v Itálii dávno neexistuje, jednak to, čemu se říkávalo před dvaceti lety trattoria, skoro úplně zmizelo a nahradila je osteria. Trattorie vyšly z módy a osterie přišly do módy. Jako by chtěly zdůraznit návrat ke „slow food“, k jídlu rozvážnému, neuspěchanému, domáckému, přívětivému, s puncem starodávna. Trattoria vyjadřovala spěch, osteria pohostinnost.

Květnové počasí se nám přelomilo ze slunečných pětadvaceti na deštivých šestnáct, takže místo plánovaného povalování u moře se bude pracovat (jíst) i o víkendu. Z čtyřstránkového jídelníčku okamžitě vyčítáme povinnost se jím bezpodmínečně projíst, protože tolik lokálních specialit u jednoho stolu hned tak nedostanete. A počítáme, že to bude na tři sezení. Pozdě večer jsme zvládli dohromady už jen půllitr velmi příjemného stáčeného sangiovese (místní odrůda, která tvoří základ chianti), jednu porci salátu a jednu porci drštěk po florentinsku „trippa alla fiorentina“, dlouze a pomalu dušené na cibulce, česneku a hromadě rajčat. S trochou pepře, soli a basta.

(konec 1. části)

| 15. 7. 2008 | Slow Food