Italské papkání – a žádný švindl 2

Jídelníček obsahuje téměř všechny domácí toskánské speciality, které znám a pár, které neznám. Takovou je alkalicky chlácholivá polévka ze zrní špaldy (divoká pšenice) a na kašičku rozvařených fazolí jen s malým nádechem rajčete a česneku zvanou „zuppa di farro“, kterou taky s obrovských šplíchem olivového oleje startujeme zítřejší oběd. V Itálii se bere jako samozřejmost (a pro kuchaře pocta), když se o každý chod chcete podělit. Zvlášť když na vás poznají, jak vám u nich šmakuje. Přinesou vám každý chod už rozporcovaný na dvou talířích, nebo k němu přiloží dva malé talířky, abyste se mohli dělit, jak se vám to hodí.

V druhém chodu se dělíme o „pici al radicchio“, což jsou tlusté domácí toskánské maccheroni prokvedlané v červené čekance na nudličky nakrájené a lehounce podušené na másle, se strouhaným pecorinem a velkým šplíchem silného štiplavého místního extrapanenského. A pak cacciucco. Zatraceně veliká porce mořských potvor dušených v husté rajčatovo-česnekovo-feferónkové omáčce, po níž se spontánně olizují prsty a mlaská, až se po vás sousedé ohlížejí. A já se po pozření jen několika soust chobotniček (na korýše trpím krutou alergií) nakonec dojídám kančím dušeným „cinghiale in umido con olive“, dokonale, dlouho a pomalu do měkka rozdušenými kousky svěžího kančího zadního v mírně pikantní omáčce z rajčat, červeného vína, malé feferónky a černých oliv. Ty do sebe nasákly divočákovu chuť, ten zase nasákl chuť oliv, vše nasáklo chuť rajčat a vína a vše je od jedné malé feferónky jen lehounce pikantní. Doprovázejí podušené fazolky a „melanzana al funghetto“, což je baklažán na způsob houbové smaženice. A zakončují dvě malá espressa, kterým se v Itálii neříká po česku „piccolo“, nýbrž „normale“, zatímco tomu českému normálnímu se říká „doppio“.

Víc nezvládáme, dopíjíme znamenité místní červené Monteregio Campo Gargello za 12 eur, platíme 65. Snažíme se to celé odpoledne vychodit po uličkách, schodech, cimbuřích, rozhlednách a obchůdcích s místními pozoruhodnostmi, z nichž nakupujeme na cestu místní tvrdé koláčky ze sušeného ovoce a ořechů zvané panforte, pangrasso a panpepato a láhev sladkého světlehnědého vinsanto, které se pije právě k takovýmto sladkostem. Plahočíme se po strmých schodech na středověkou vyhlídkovou věž, postáváme zbožně v katedrále u Theimerova trůnu, chodíme po cimbuří a zíráme do zelené kopcovité olivovníkové Toskány, která se zde odtud už začíná pozvolna svažovat k moři.

Tak stačíme vyhladovět do večeře a k té se rozhodujeme pro to nejlepší lokální víno zvané Avvoltore, které je už v kategorii slušného Brunella nebo šlechtěných vín aristokratických domů Antinori a Frescobaldi za 35 eur. To naše je z vinic jakéhosi pana Morise, nejspíš nějakého přivandrovalého anglického excentrika z předminulého století, kterému od té doby vypadlo jedno R. Sangiovese míchané tuším s cabernetem, několik let pěstěné, vychovávané a vypiplávané v dubových sudech. Jíst k němu na noc budeme míň. Opět si alkalicky chlácholíme žaludek polévkou z rozvařené a rozšlehané cizrny s nudličkami „passatino di ceci con tagliatini“. Na tu pak nakládáme „tortelloni alla maremmana“, taštičky plněné špenátem a ricottou s omáčkou z kančího ragú.

| 17. 7. 2008 | Slow Food