Tak jsme opět v pražském Intercontinentalu asistovali souboji mezi knedlíky. Jejich chuť a provedení bylo posuzováno odbornou porotou.
Ostatní návštěvníci akce se zatím věnovali další disciplíně: intenzivní ochutnávce rajských omáček.
Ze dvanácti vzorků bylo nutno vytvořit pár prvních, které zapůsobily nejlahodněji .
Snažila jsem se zjišťovat u nejrůznějších ochutnávačů, podle čeho vybírají.
Má být rajská omáčka pasírovaná nahrubo?
Nebo má mít sladkou a hladkou chuť a jak má být vlastně kyselá? Má štípnout do
jazyka?
A má být servírovaná se strouhaným perníkem?
Jaká jsou přesná pravidla, podle kterých se degustace řídí?
Dlouho jsem sháněla parametry, míry chuti, abych se dozvěděla to, co už dávno
vím, že funguje nejspolehlivěji:
Ptala jsem se různých návštěvníků, proč ta či ona omáčka zaujala čestné místo na
jejich lístečku.
Slyšela jsem odpovědi velmi podobného obsahu: “Protože mi takovou dělala
maminka.”
Ano, přátelé, tam je to pravidlo. Zakódovaná chuť našeho dětství.
I já jsem našla svého favorita mezi rajskými omáčkami. Pod číslem 8 byla omáčka,
ve které bylo cítit máslo.
To byla píseň pro můj jazyk. I já jsem tu chuť poznala z doby svého dětství.
Od babičky a maminky.
Gastronomická paměť neklame; zafungovala. A jak!
Rajská omáčka s vůní másla.
Kde jsou ty časy?!….
Soutěž o nejlepší rajskou byla velmi zajímavá. Její kritéria určuje každý sám. Podle pokladnice chutí, kterou uchovává ve své celoživotní paměti.
Jezme tedy pomalu a vychutnávejme aroma svého dětství.
Přeji Vám: Dobrou a hodně, hodně pomalou chuť
