Slow Food je součást našich životů. Už dlouho.
Hanka Zemanová seznámila českou veřejnost jako jedna z prvních aktivistek s principy bio potravin a šetrného vaření v rytmu roku. Je autorkou mnoha bestsellerů o zdravém vaření, biopotravinách a životě v souladu s přírodou a také nadšenou propagátorkou myšlenek Slow Food. Pro Hanku jsme za Slow Food Prague připravily shrnutí našich osobních postojů.
Jak jsem se dostala ke Slow Food?
Blanka Turturro: V naší rodině se vždy vařilo poctivě a využívaly se sezonní suroviny ze zahrady. Proto můj jídelníček nikdy nemohl obsahovat maso a brambory, ale musel být vždy doplněn zeleninou v jakékoli formě. Nebyla jsem líná za zeleninovými jídly jet do Budapešti. V roce 1999 se mi dostal do rukou časopis SLOW, který vydávala organizace Slow Food International. Byl v italštině a já věděla, že organizaci, která vydává časopis o hodnotách, jež zapomínáme a necháváme je bez povšimnutí – úbytek původních odolných odrůd plodin a plemen zvířat na úkor ekonomicky vytěžitelných a nakrášlených bezchuťových plodů, jakož i osvěta o původu potravin a kulturách, které je pěstují a konzumují, musím najít a napojit se na ni. Tak jsem již od roku 2000 aktivní členkou této organizace. V roce 2002 byl Slow Food zapsán v České republice. V roce 2009 pak vznikla pobočka Convivium Prague, nebo-li Slow Food® Prague. Stala jsem se předsedkyní a tuto funkci zastávám s několika výměnami dodnes.
Renata Lukášová: Slow Food (SF) mi představil můj italský kolega, šéfkuchař Gianluca Giardi už v roce 2009. Hledala jsem pro koncept našich školních jídelen styl komunikace, který by byl srozumitelný jak dětem, tak jejich rodičům. Filozofie Slow Food nakonec byla jasná volba, se kterou pracuji dodnes.
Eva Jelínková: Četla jsem v časopise o gastronomii interview s Blankou. Zaujalo mě její vyprávění o slow food a tak jsem ji vyhledala.
Eva Rýznerová: V Itálii jsem několikrát narazila na průvodce italského Slow Food po restauracích Osterie d’Italia, který se mi velmi líbil. Byla to malá knížka a v době, kdy ještě nebyly technologie v takovém rozmachu jako dnes, shrnovala opravdu cenné informace. Začala jsem se o hnutí víc zajímat a připojila se k českému konviviu.
Co je v mém životě slow, co není?
Renata Lukášová: Být slow je taková moje vědomá pojistka. Kdybych ji neměla, utopím se v práci a rozličných aktivitách, které moc slow nejsou. Slow je pro mne uvědomění a vychutnání si daného okamžiku, péče o své blízké, vážit si dobrých mezilidských vztahů, přírody a samozřejmě dobrého jídla, které mi rámuje jak profesní, tak soukromý život. Pozoruji a naslouchám – snažím se o to. A čím jsem starší, tím jsem více slow. Doslova.
Blanka Turturro: Slow jsem celým člověkem. Mám zvláštní přístup k času. Vždycky uteče rychleji, než by měl. Když cestuji, vždy počítám několikrát, kdy mám vyrazit, abych nepřišla na prázdné nástupiště či uzavřený let. Bože ten stres! Ráda celoživotně jím pomalu. Zbožňuji lidi, kteří si dokáží jídlo vychutnat a o něm hovořit a dokáží zachovat určitou obřadnost stolu. Slow labužníky potkáte v celém světě. Jídlu se má člověk věnovat a nedělat u něj další věci. Mé slow filozofii odporuje vymáhání práce u jídla. Často jsem tlumočila a některým zákazníkům nevadilo, že u jídla je lepší dodržovat určitý klid a soustředění na obsah talíře nikoli na obchodní hádky. Proto doporučuji pracovat před a po jídle, aby vás nebolelo břicho. Jo, a taky je dobré vypnout při jídle válečná zpravodajství, horory a detektivky v TV. Určitě pak bude méně trávicích potíží. A co určitě nepovažuji za slow jsou soutěže v obžerství, které se občas vyskytují. Je to asi zbytek pohanských zvyků. Já vždy vidím ty kuchaře a kuchařky, co s láskou vaří dobroty, aby pak tak neslavně skončily.
Eva Jelínková: V mém životě se snažím zachovávat pravidla SF a učit tato pravidla své vnuky. Je to vidět na tom, že nechodí do fast foodů a moc se zajímají o akce SF na trhu na Spořilově, kterých se pokud možno účastní. Učím je tím, že jim vařím a pokud někde jsme říkám jim, které potraviny jsou podle zásad SF a které ne a proč. Zbytek mého života bohužel slow není ani náhodou.
Eva Rýznerová: Slow je určitě moje vaření a přístup k surovinám. Vnímám filozofii slow v širším smyslu a snažím se mít v životě víc aktivit, které se dají považovat za slow. Například cvičím jógu, chodím na dlouhé procházky v přírodě, sbírám byliny a houby. Nemám ráda nakupování zbytečností a právě v těchto dnech připravuju jako vánoční dárek svůj slow čaj. Všechny byliny, které jsem nasbírala v průběhu roku, promíchám a rozdělím do papírových sáčků. Na sáček napíšu složení a pak svou vlastní bylinnou směs osobně předávám. Líbí se mi, že je každý rok jiná, protože každý rok roste něco víc, něco míň. Pamatuju si, že loni jsem měla ve směsi hodně divizny a letos skoro vůbec. Tahle bylinná směs odráží můj rok, můj vztah s bylinami. Slow určitě není nakupování v supermarketu, ale bydlím v Praze a samozřejmě, že tam nakupuju. Naštěstí si i v běžné obchodní síti člověk může vybrat kvalitní produkty.
Jak reaguje okolí, když vyprávím o Slow Food?
Renata Lukášová: Pozitivně. Myslím, že je to z důvodu, že lidé rozumí a souzní s hodnotami. Často slyším, že tak vlastně žijí, nebo se snaží žít, jen tomu nedávají tu nálepku slow. A to je také v pořádku. Sama nejsem velký příznivce nálepek, důležité jsou činy.
Blanka Turturro: Na samém začátku proniknutí této organizace do ČR mnozí nechápali její smysl. Po hladovém komunismu byly barevných kelímků a krabiček plné regály, zboží z bývalého Tuzexu bylo na volném trhu. Dnes mnozí labužníci chápou, že dobré jídlo není v tom, že navršíme talíř nebo přihazujeme do hrnce další a další ingredience. Ani v tom, že uvaříme rychlovku z barevného prášku, co má na obalu čerstvou zeleninu. Již chápou, že jídlo je slow, protože vychází z tradice. Z přírodních podmínek, ve kterých vznikalo (označeno 0 km). Sedlácké recepty patří k nejlepším, neboť sedlák si kvalitu suroviny pro sebe a rodinu ohlídal. Pak selka surovinu zpracovala svýma rukama stejně, jak to dělala její matka a babička. Vznikaly tak rodinné a regionální speciality, které nepotřebovaly ani značky ani soutěže či Klasu. Stačil dobře cvičený jazyk hospodáře, který rozeznal přesnou identitu skutečného jídla. Někteří lidé mi říkají, že slow přístup zachovávají k jídlu, aniž by věděli, že jsou slow. Velký význam má Slow Food v Itálii, kde dokáží z pár základních surovin božsky uvařit.
Eva Jelínková: Většinu lidí moje vyprávění baví, zajímají se o podrobnosti, ale aktivně se účastnit akcí SF nechtějí.
Eva Rýznerová: Skvěle! Ve Slow Food jsem už mnoho let a vlastně považuju tohle hnutí za samozřejmou součást svého života. Strašně mě vždycky překvapí, když někdo o Slow Food neví! A to přichází moje chvíle. Naučila jsem se podstatu hnutí vysvětlovat jednoduchým způsobem: Je to opak fast food. A fast food zná opravdu každý. Jídlo dostupné kdekoliv a kdykoliv, připravené z polotovarů, plasty, pach připáleného oleje… Přesným opakem může být třeba boršč podle receptu mojí ukrajinské kamarádky, uvařený ze dvou druhů masa, které jsem koupila u biofarmáře, červená řepa a kořenová zelenina z bedýnky, bobkový list, který mi vozí kamarádka z jižní Itálie. A samozřejmě český kopr.
Jak vnímám postavení hnutí Slow Food v současném světě a v české společnosti?
Renata Lukášová: Slow Food je odpovědí na rychlé tempo moderního života a stále globalizovanější trh nejen s potravinami. V globalizovaném prostředí, které klade důraz na rychlost, objem a nízké ceny na úkor kvality a udržitelnosti, nabízí Slow Food soustředění se na hodnoty, jako jsou kvalita, místní suroviny a udržitelnost. Podporuje návrat k tradici, rozmanitosti a kulturní identitě prostřednictvím jídla, a tím působí jako protiváha ke konzumnímu přístupu, který často ignoruje dopady na životní prostředí i lidské zdraví.
Blanka Turturro: S narůstající reklamou a výběrem průmyslově vyráběných potravin a jejich náhražek se mnoha lidem usnadnila práce, zakoupí pokrmy již hotové, stejné, jako v jiných zemích. Někteří osvícení lidé se však navracejí ke kořenům své gastronomické kultury. Je to jejich historie, kultura, přírodní bohatství a to vše tvoří jejich identitu. Ve městech i na vsi se pořádají oslavy vázané k liturgickým či přírodním obdobím, kde se podávají nejen klasické a všudypřítomné klobásy, ale i speciality místních hospodyněk, s obdobím spojené. Ať už jsou to zabíjačky, poutě, tradiční slavnosti, karneval, Velikonoce…
Slow totiž není jen dobrá surovina z našeho kraje, ale i klasické zpracování, mnohokrát s velkým podílem ruční práce, které ze suroviny vytvoří právě tu naši specialitu. Ale pozor! Slow Food není jen láska k prostřenému stolu! Tomu v některých zemích předchází dosti utrpení: Moderní otrokářství nenajdete jen v Africe nebo jižní Americe. Je i v Evropě! Chemické ničení životního prostředí velkovýrobou a monokulturami. Vše je dobré vědět, abychom se mohli chovat lépe ke krajině, co nás živí!
Eva Jelínková: Postavení SF ve světě je vynikající. Připadá mi, že je hnutí rozšířeno všude. Jednou jsem měla možnost navštívit Terra Madre, byl to nezapomenutelný zážitek a od té doby jsem přesvědčena, že hnutí SF je rozšířeno na všech kontinentech. V České republice je postavení SF asi na stejné úrovni jako u našich sousedů.
Eva Rýznerová: Je opravdu důležité připomínat si neustále a ve všech oblastech, že existuje alternativa ke konzumnímu způsobu života. A právě tyhle principy obhajuje Slow Food. Taky si uvědomuju, že jsem to já, kdo může ovlivnit další lidi ve svém okolí svým příkladem. Tohle mě taky nejvíc baví – dělat malé krůčky nikoli obrovské skoky.
Co pro Slow Food můžu osobně udělat?
Renata Lukášová: Rozhlédnout se kolem sebe a vnímat okolí. Podpořit místní farmáře a producenty. Upřednostňovat kvalitu před kvantitou a omezit plýtvání. Když vybíráme jídlo, měli bychom dávat přednost produktům, které vznikly eticky a šetrně k přírodě. Místo průmyslově zpracovaných potravin plných přidaných látek můžeme volit potraviny s jednoduchým složením a bez zbytečných chemikálií. Vařit podle tradičních receptů a metod přípravy jídla, které nám pomáhají vážit si surovin a podporují různorodost chutí a kultur. Prostě každý malý krok se počítá.
Blanka Turturro: Koho potkám, toho inspiruji a vedu k osvětě: Vlastními dětmi počínajíc, přes dětičky ve školách, návštěvníky trhů – všechny vzděláváme v rozeznávání a použití sezonních čerstvých potravin od malých zemědělců. Dále vozím přátele Slow Foodu do Itálie – kolébky Slow Food, kde žijeme středomořskou slow realitu. Jezdíme za místními lidmi, kteří se na nás těší a chtějí se pochlubit výsledky svého úsilí: ochutnáváme místní speciality včetně místního vína, odhalujeme tradiční chudou kuchyni v místních osteriích a agroturismech, navštěvujeme pěstování a koukáme pod ruce pekařům, sýrařům, vinařům… Ukazuji vycukaným a vystresovaným domácím businessmanům, že požitek ze slow life netkví v běhu za astronomickým bohatstvím, ale v drobných emocích. Třeba ze sdílení stolu s přáteli nebo z ochutnávky morušového koláče či čerstvě sklizených fíků.
Eva Jelínková: Aktivně se účastním akcí SF na spořilovském trhu, pomáhám s vymýšlením obsahu akcí a vedu k zásadám SF svoje vnoučata. Nárazově pomáhám i s jinými aktivitami.
Eva Rýznerová: Ráda se účastním jako dobrovolník našich akcí, o kterých pak píšu reportáže. A snažím se, aby většina voleb, které každodenně dělám, byla slow.
Respondentky:
Blanka Turturro, předsedkyně SF Prague
Renata Lukášová, členka výboru SF Prague
Eva Jelínková, 1. místopředsedkyně SF Prague
Eva Rýznerová, 2. místopředsedkyně SF Prague
K hnutí Slow Food se můžete připojit i vy. Informace najdete zde.