Naše příběhy
Miroslav Grusz: Slow Food je návrat k přirozenosti
Přátelství Miroslava Grusze se Slow Food začalo před 16 lety. V roce 2004 navštívil s delegací Slow Food Prague festival Terra Madre v italském Turíně, jednu z největších gastronomických událostí mezinárodního rozsahu. Tenkrát vařil s legendárním italským šéfkuchařem Vitem Mollicou v restauraci Allegro, epicentru moderní gastronomie v hotelu Four Seasons. Na Vita s respektem vzpomíná dodnes: „Slow Food měl v sobě, byla to přirozená myšlenka, kterou začal v Allegru rozvíjet. Na český trh vstoupil se zahraniční modelem fungování restaurace, což se ukázalo jako vizionářské. Restauraci Allegro v podstatě připravil na michelinskou hvězdu. Tu se podařilo získat až po jeho odchodu, za vedení Andrey Accordiho, a byla udělená úplně poprvé v historii české gastronomie,“ vysvětluje.
Do Itálie šéfkuchař často jezdí pro inspiraci. Vzpomíná třeba na setkání s italským výrobcem sýrů Vittoriem Beltramim v kraji Marche. „Beltrami, kterému se přezdívá italský Einstein, žije slow food. Všechno, co nabízí, pochází z jeho vlastní produkce. Ovládá vzácné umění – do každého sýra promítne charakter regionu. Vyhlášené jsou jeho sýry z ovčího, kozího a dokonce oslího mléka,“ popisuje. Miroslav Grusz do své kuchyně v MG restauraci přináší ty nejlepší lokální suroviny a zpracovává je tvůrčím způsobem. Jídlo s iniciálami MG je zkrátka nezaměnitelné. MG restauraci najdete v Bezděčíně, nedaleko Mladé Boleslavi.
Blanka Turturro – Já a Slow Food
O hnutí Slow Food jsem se dozvěděla někdy v roce 1999 a zjistila jsem, že podporuje a dává názvy tomu, co jsem podvědomě cítila, že upadá opravdová gastronomie se vším všudy.
Restaurace vařily z prášků, ohřívaly a míchaly polotovary, na opravdové vaření bylo málo času a ani odbornost kuchaře nebyla třeba.
V obchodech byly pravé chutě nahrazovány příchutěmi, lidé se začali stravovat fastfoodovými smaženkami a přeslazené megadorty zapíjeli sladkými bublinami.
Tak zvaný „blahobyt“ nebral ohled ani na kulturu stolování, která místo skla, nerezu a porcelánu začala používat PLAST. Do restaurací se místo obřadu stolování nastěhoval obřad zábavy. Děti odbíhaly od stolu na klouzačku a k pokrmu na plastovém talířku, pytlíku nebo dokonce v kyblíku (!) obdržely dárek, hračku suvenýr. Dospělí jedli s očima na televizi.
Stůl se z přírody, kde byl odnepaměti pevně postaven, začal propadat do prázdna. Gastronomie se měnila v nezbytné natankování čehokoli kdekoli a nejlépe v pohybu, bez ztráty času…
To vše jsem toužila zarazit a vrátit zpět do kolejí, kdy stůl byl středem každé domácnosti a na něj se přinášely produkty, které nám dala matka příroda. Doma se připravovaly pokrmy, které se pak s posvátnou úctou konzumovaly při společném rodinném stolování.
„Boj s větrnými mlýny nikdy nevyhraješ“, věštilo okolí. Ale moje motivace ještě zesílila, když jsem viděla množící se problémy ve stravování mladé generace. Od přežírání se fastfoodovými a přeslazenými potravinami až do naprostého odmítání potravy. Jídlo pro mnohé mladé ztrácelo hodnotu, už se nepodíleli na jeho tvorbě. Koupili, snědli, zbytek vyhodili. Vždyť příště zase bude v akci… Děti začaly jídlo odmítat: Tohle ne, tohle nejím, to je hnusné… jídlo má podobu psychologického odměňování či nátlaku, místo, aby bylo všeobecnou potřebou. Ale bez jídla nepřežijeme!
Proto je tu Slow Food, který plně respektuji. Vrací jídlu hodnotu, důstojnost, tradici, ale především mu označuje původ: z přírody. Ještě lépe, když je z té naší, kam patříme svými gastronomickými kořeny.
Renata Lukášová a Slow Food
Se Slow Food jsem se seznámila prozaicky kvůli práci. Vaříme obědy pro školáky a uspěchané dospělé v kancelářích. Asi to znáte. Přirozeně děláte věci, o kterých jste niterně přesvědčeni, že jsou správné. Když jste však dotázáni na důvod, hledáte k vysvětlení vhodná slova. Pak zjistíte, že už je někdo zformuloval za vás. Je to úlevné a radostné. S nadšením se přidáte. Sdílíte nejen slova, ale i činy. Je to motivující a inspirující. Všechno je najednou jasné, jde to rychleji a samo. Lépe se vysvětluje a přidává se a spolupracuje více lidí. Je to silné. Já sama žiju poměrně rychle.
Jsem spíše manažerka než hospodyňka v zástěře, i když se stále snažím o obojí. Ale miluji přírodu a pořád mám dostatek času k tomu, abych obdivně a s pokorou vychutnala všechny dary, které nám láskyplně poskytuje. Měla jsem ohromné štěstí, že můj dědeček byl vášnivý zahrádkář. Teď to vím. Když jsem musela jako malá holka sbírat mandelinky z brambor a obírat salát od housenek bělásků, nemyslela jsem si to. Dědečku, škoda, že už Ti nemůžu poděkovat!
Eva Rýznerová – Proč jsem ve Slow Food
Zatímco píšu tyto řádky, bublá v rendlíku na plotně ragú a vedle kyne v ošatce těsto na chleba. Je všední den a moje kuchyň je plná vůní. Na obrazy na stěně dopadá jemná dopolední záře, za oknem právě rozkvétá ibišek, na pohovce spokojeně předou kočky a já poslouchám operu. Tosca je plná zvratů. Celé to hudební dobrodružství trvá téměř tři hodiny a já vím, že až dozní poslední árie, bude ragú hotové.
Nebylo tomu tak vždycky. Kdysi jsem pracovala víc než deset hodin denně v obrovské kancelářské budově na kraji města. V mrakodrapu ze skla a oceli, plném umělých květin a automatů na kávu. Závodní občerstvení poskytovalo rychlé řešení rovnice hlad + stres = cokoliv do žaludku. Žila jsem rychle, roční období mě míjela, neměla jsem čas ani koupit mouku, natož zadělat těsto na chleba.
Je tomu pár let, co jsem si uvědomila, že chci žít, nejen přežívat. Že čas je můj nejlepší přítel a že stojí na mé straně. Že je krásné vyčkat, až přijde hodina mezi psem a vlkem a právě v ten okamžik se vydat na procházku. Ta chvíle, kdy se rozsvěcí lampy, je totiž magická. Když jsem potkala nadšence z pražského konvivia Slow Food, bylo to jako návrat ztracené dcery do rodiny.
Jsme různí. Přesto nás spojuje jedna myšlenka. Společná touha postavit se proti kultu rychlosti a příjemně zpomalit. Těším se, až na naše příští setkání přinesu trnkové želé a šípkovou marmeládu. Těším se na další sousedský trh, kde s přáteli ze Slow Food Prague uvaříme zelňačku. Těším se na každé další „pomalu“. Protože… „Když se věci ději moc rychle, nikdo si nemůže být ničím jistý,” napsal Milan Kundera. Myslím, že na tom něco bude.
Jste slow nebo fast? Napište mi: eva.ryznerova@slowfood.cz